Aktuální počasí

Počasí dnes:

17. 10. 2017

poloj

Bude skoro jasno až polojasno. Ráno a dopoledne místy mlhy nebo zataženo nízkou oblačností. Denní teploty 18 až 22°C, při déletrvající mlze kolem 15°C. Noční teploty 10 až 6°C.

Přehrát/Zastavit Další

Svátek

Svátek má Hedvika

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Následující text je použit z

textu k návthům znaku, zpracovaného

Stanislavem Kasíkem,

Heraldická kancelář

„Dauphin

 
 
Obec Zbrašín je tvořena třemi částmi: Hořany, Senkov a Zbrašín. Historie vyjmenovaných míst není shodná.
 
Z pohledu písemných historických pramenů jsou „nejstarší“ Hořany. Ty se připomínají v roce 1316 nepřímo v přídomku šlechtice Mikuláše z Hořan, a to v zápise knih půhonných vedených při úřadu Desk zemských (Antonín Profous, Místní jména v Čechách, Díl I., Praha 1947, s. 691, dále jen Profous).  Obsahem zápisu je půhon, který podával Dalibor z Kozojed proti Petrovi a Přibíkovi z Hřivic ve vztahu ke škodám způsobeným loupením a pleněním jeho dědictví v Kozojedech (Rudolf Anděl a kol, Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III, Severní Čechy, Praha 1984, s. 141, dále jen NH). Jedním z účastníků úředního aktu na straně žalující byl i Mikuláš z Hořan (Nicolaus de Zhorzan –Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae, Anno MDXLI consumptarum, Tomus I., Pragae 1870, s. 14; dále jen RT). V dalším zápise z téhož roku, ve kterém Dalibor z Kozojed znovu pohání k soudu vladyky z Hřivic, je jmenována přímo ves „Hořany“ (Horzass) jako „dědictví“ Daliborovo (RT, I, 1870, s. 15). Hořany byly v té době rozděleny na několik dílů. Vedle Dalibora z Kozojed zde měl majetek i Mikuláš z Hořan a také Vavřinec a Zdeslav z Hořan (připomínaní v roce 1318). V následujících letech měli části rozdrobeného hořanského statku různé majitele – rekonstrukce je v podstatě nemožná. K jednomu z dílů příslušela i tvrz. Ta se poprvé připomíná v roce 1454, kdy ji Sulek z Vlastislavi prodal Janovi mladšímu Škubelovi z Jimlína, který zde pojistil věno své manželky Kateřiny z Mečkova. Kateřina koupila v roce 1461 i věno vdovy po dřívějším majiteli Sulkovi. Později se k tomuto dílu Hořan dostal Albrecht z Kolovrat (+ 1490), který v Jimlíně postavil hrad nazvaný Nový hrad. Hořanská tvrz jako nepoužívaná zanikla. Rozdělení vsi trvalo i nadále. Okolo roku 1530 koupil část vsi od Kateřiny z Kozojed, manželky Smila Razického z Vchynic, Děpolt z Lobkovic. Ta část byla po roce 1582, kdy Lobkowiczové koupily Lipno, připojena k tomuto statku. Poplužní dvůr s částí vsi drželi v 16. století rytíři z Dražovic, část patřila k Hřivicím, část k Touchovicím (1555) a ta pak k Novému hradu. Jiná část příslušela k Selmicím (1573) a s nimi pak byla připojena k panství Postoloprty (August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, Díl XIV. – Litoměřicko a Žatecko, Praha 1923, s. 418, dále jen Hrady; August Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, b. d. a m. v. [1909], s. 235/236). V Hořanech se pěstoval chmel (Ottův slovník naučný XI, Praha 1897, s. 562, dále jen OSN).
 
Senkov se poprvé připomíná poměrně pozdě – až v roce 1424. A to v přídomku Martina z Senkovic (Profous, IV, 1957, 45). O historii tohoto místa je známo velice málo. Na počátku 18. století byla ves přifařena ke kostelu sv. Jakuba Většího v Cítolibech a ve druhé polovině 18. století patřila k cítolibskému panství, drženém v té době Pachty z Rájova. Obyvatelstvo se živilo především pěstováním chmele (OSN,XXII, 1904, s. 861).
 
První zmínka o Zbrašínu v historických písemných pramenech není přímá a také není přesně časově zařazená. Zbrašín je uveden v přídomku šlechtice Chotěbora (Chotyebor de Zbrassyna). V zachráněných kvaternech Desk zemských a dvorských, které jinak v roce 1541 na Pražském hradě shořely, se v knihách půhonných píše bez uvedení data zápisu o vyslechnutí Chotěbora ze Zbrašína před pražskými úředníky o dluhu židovi Baruchovi. Editorem Josefem Emlerem byl uvedený zápis zařazen rámcově do let 1356 – 1360 (RT, I, 1870, s. 419). Odbornou literaturou je obvykle uváděno, že Chotěbor zvaný Bažant, se připomíná jako vlastník Zbrašína v roce 1358 (August Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, b. d. a m. v. [1909], s. 1012; NH, 1984, s. 534 - tento údaj je prostým aritmetickým průměrem časového rozpětí citovaného zápisu vročeného do let 1356 - 1360). O Chotěborových dluzích je učiněn ještě jeden zápis z pozdější doby, datovaný do období okolo roku 1360 (RT, I, 1870, s. 71).
 
Stejně jako Hořany, nebyl ani Zbrašín homogenním statkem. V roce 1378 se jako vlastník části vsi připomíná Albrecht z Kolovrat, který jako zakladatel kláštera augustiniánů – poustevníků (obutí augustiniáni) v Dolním Ročově, obdaroval konvent ročním platem, jehož zdrojem byli Albrechtovi poddaní z v několika vsích, včetně Zbrašína (OSN, XXI, 1904, 870). Vedle toho se ve Zbrašíně v roce 1382 setkáváme s jistým Bechem, který po své ženě Bonce ze Zbrašína držel dědičně zbrašínský poplužní dvůr, louky, lesy a všechny svobody a jeho příslušenství (RT, I., 1870 s. 490). Před husitskými válkami se v držení Zbrašína setkáváme s bratry z Jimlína Hynkem a Janem mladším Kubelou (oba před rokem 1403 a Jan ještě v roce 1418). Po té se prameny na více jak jedno století odmlčují. Z pozdějších zpráv můžeme dovozovat, že někdy v závěru 15. století se vlastníky Zbrašína stali vladykové z Cítova, kteří někdy po husitských válkách získali Selmice a psali se pak Selmičtí z Cítova. Ti se ve vztahu k Selmicím poprvé jednoznačně objevují v roce 1528, kdy se připomínají bratři Otík a Vojtěch Selmičtí z Cítova.
 
Když v roce 1542 Otík Selmický z Cítova (+ 1545), držitel tvrze a vsi v Selmicích (dnes zaniklé, pozůstatkem myslivna u Zbrašína, OSN XXII, 1904, s. 822), učinil nový zápis o svém majetku do obnovených Desek zemských, které rok před tím shořely, uvádí, že jeho dědičným majetkem byl krom Selmic také Zbrašín s pustou tvrzí a pustým dvorem. Otík dodává, že tak to bylo již za jeho otce a jeho předků (Profous, IV., 1957, s. 752; NH, III, 1984, s. 416). Zbrašín pak po nějakou dobu sdílel se Selmicemi společný osud. Po Otíkovi se vlastníky Selmic stali jeho synovci Petr a Jiří, synové Otíkova bratra Jindřicha. Bratři se později o dědictví rozdělili tak, že Petr si ponechal Selmice a Jiří měl po otci Byseň. Petr obnovil starou tvrz, postavil mlýn, zvelebil hospodářský dvůr a v okolí vysázel lesy. Zemřel v roce 1573 a po něm dědily dcery Magdalena a Lidmila, které ještě toho roku Selmice prodaly (OSN XXII, 1904, 822/823) Adamovi Hruškovi z Března (+ 1581). V kupní smlouvě je jako součást statku uvedena i ves Zbrašín. Z Adamových synů se vlastníkem Selmic stal Jan, který měl ještě Brodec – obojí držel ještě v roce 1610.
 
Janův syn Adam Jindřich Hruška z Března se aktivně zúčastnil českého stavovského povstání v letech 1618 – 1620 a byl za to pokutován. V roce 1623 byl odsouzen ke ztrátě třetiny majetku a propadl statek Selmice. Dle zápisu konfiskační komise k němu náleželo: tvrz Selmice s dvorem poplužním, vsi Zbrašín s tvrzí pustou a příslušenstvím, Hořany, Lišťany a Hřivice (díl, 2 osedlí), 2 mlýny, lesy (30 lánů), 9 rybníků a příslušenství, jak to l. 1573 Adam Hruška od sester z Citova, Mandaleny Prokové a Lidmily Hochauzarové, za 8250 kop gr. česk. koupil. V témže roce byly Selmice prodány českou královskou komorou Adamovi hraběti z Herbersdorfu (Tomáš V. Bílek, Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, I., Praha 1882, s. 190).
 
V roce 1631, vdova po Adamovi z Herbersdorfu, prodala Selmice Pavlovi Michnovi z Vacínova. Jeho synové v roce 1636 postoupili zadlužený statek Zuzaně Marii, manželce Jana Začala z Biletína.. Ta v následujícím roce vše odkázala manželovi a dceři Elišce. Po Začalově smrti zdědili Selmice jeho bratři Ondřej a Vratislav, měšťané v Plzni. Získaný statek v té době zahrnoval Selmice, Zbrašín, Hřivice, Hořany a Břínkov. Zadlužené panství však nepodrželi a v roce 1667 se vrátilo do držení Václava Michny z Vacínova na Postoloprtech. Po třicetileté válce byl život ve vsi Selmice zcela ochromen vylidněním. Ačkoliv se Michna snažil přivést do Selmic nový život a opravil tvrz, přesto se jeho záměr nezdařil. Václavův synovec Zikmund Norbert prodal v roce 1669 zadlužené panství Jiřímu Ludvíkovi hraběti ze Sinzendorfu. Od Sinzendorfů se panství v roce 1692 dostalo do držení knížat ze Schwarzenbergu, kteří zde byli vrchností až do roku 1850, kdy vrchnostenskou správu nahradila správa státní (Hrady, XIV, 1923, s. 414 – 415; NH, III, 1984, s. 388 – 390).
 
O JMÉNU
Dle jazykovědců místní jméno Zbrašín znamená „Zbrašův“ – zde tedy Zbrašův dvůr. Osobní jméno Zbraš je jako lichotivé odovozeno od Zbraslav (Profous, IV, 1957, s. 752). Na základě tohot zjištění není možné vytvořit pro Zbrašín mluvící znak. Hořany znamená ves „Hořanů“, t. j. lidí žijících na hoře nebo v horní poloze, než je okolí (Profous, I, 1947, s. 691). Jméno Senkov nemá jednoznačný výklad. V minulosti bylo pro pojmenování vsi užíván také název Daskabat (Dorff Semkoff oder Daskabat; Profous, IV, 1957, s. 45).
 
O PEČETI ZBRAŠÍNA
V minulosti byla obcí používána pečeť, jejíž typář se zachoval dodnes. Do desky typáře bylo vyryto třívrší s křížem na každém vrchu. V horní polovině je do oblouku opis OBEC a v dolní polovině * PRAŠÍN *. Název obce v podobě „Prašín“ je znám například v roce 1900 (vedle názvu Brašín, či Zbrašín). Tři kříže nepochybně nacházejí inspiraci v křesťanském symbolu Kalvárie – tedy místa na vrchu Kalvárie nad Jeruzalémem, kde byl společně se dvěma „lotry“ ukřižován Ježíš. Důvod pro volbu takového symbolu není zcela zřetelný a zdá se, že se Zbrašínem nemá žádnou přímou vazbu (zasvěcení kaple?).
 
O ERBECH NĚKTERÝCH HISTORICKÝCH VLASTNÍKŮ OBCE
Erb prvního známého vlastníka Zbrašína Chotěbora ze Zbrašína se nedochoval. Stejně tak není znám erb Mikuláše z Hořan.
 
S dějinami částí obce ve 14. a 15. století jsou spojeni páni z Kolovrat. Jejich rodovým erbem byl modrý štít a v něm stříbrno-červeně polcená orlice s červeným jazykem, se zlatou zbrojí, zlatou pružinou a korunou na krku.
 
Erbovním znamením Selmických z Cítova byl korunovaný lev. O barevnosti erbu přináší zprávu tzv. „Aula Caroli“, která je opisem staršího nezachovaného rukopisu z doby vlády Václava IV., provedeným v 17. století jezuitou Bohuslavem Balbínem (in: Miscelannea historica Regni Bohemiae, Decas II, Liber I, Caput XI, Pragae 1687, s. 49 – 53). Zde je vyobrazen a latinsky popsán erb vladyků z Cítova jako štít modro-červeně dělený s korunovaným lvem opačných barev (l. c., s. 51 – Domini de Czitow – clypeus medius flavus, medius ruber, leo in eo coronatus in flavo medius ruber, in rubro medius flavus). Barevnost tohoto erbu byla potvrzena v roce 1593, když bylo Jindřichovi Selmickému z Cítova povoleno přijmout za erbovního strýce Jakuba Steinmüllera Litoměřického a tomu vydána erbovní listina s uvedeným erbem. Z pohledu dnešních heraldických pravidel není přípustné, aby v nově vytvořeném obecním znaku, který má být řádně konstituován byl nediferencovaný šlechtický erb a zároveň aby tento erb porušoval základní heraldická pravidla. V případě výše popsaného erbu vladyků z Cítova jde o porušení pravidla „o barvě a kovu“, které nepřipouští, aby přišla barva na barvu (červená, modrá, zelená a černá) a kov na kov (zlatá a stříbrná; resp. jako přípustný ekvivalent žlutá a bílá). V erbu Cítovských je barevná figura (červeno-modře dělený lev) položena do barevného štítu (modro-červeně děleného). Porušení základního heraldického pravidla v uvedeném případě je v literatuře vysvětlováno například tím, že barevnost byla odčítána z iluminací rukopisů, či z polychromovaných vyobrazení erbů na architekturách. Působením ovzduší, chemických vlivů, procesů uvnitř barevného pigmentu, pojidel atd. se stávalo, že původně stříbrná barva zmodrala, zešedla, či dokonce zčernala. Při zlacení plátkovým zlatem se jako podkladová vrstva užívalo minium, které mělo červené zabarvení. Je tedy možné, že erb vladyků z Cítova mohl být například stříbrno-červeně nebo modro-zlatě dělený se lvem opačných barev.
 
Hruškové z Března pocházejí z obce Březno mezi Louny a Postoloprty. Rod odvozuje svůj původ od Václava rychtáře v Bžanech na konci 15. století. Jan Hruška, syn zmíněného Václava, dosáhl u krále Vladislava Jagellonského udělení erbu a predikátu z Března. Udělený erb měl červeném štítě větévku hrušně se čtyřmi zelenými listy a zlatou hruškou (August Sedláček, Českomoravská heraldika II, Praha 1925, s. 446)
 
Posledním významným rodem s dlouhou tradicí držení byli Schwarzenbergové. Jejich prvotním rodovým znakem, v době kdy se ještě psali ze Seinsheimu, byl štít sedmkrát polcený stříbrno- modře. Když v roce 1405 koupil Erkinger ze Seinsheimu panství Schwarzenberg a Hohenlandsberg, rozdělil se rod jeho syny Michaelem a Zikmundem na linii schwarzenbergskou a hohenlandsbergskou. Posledně jmenovaná linie vymřela v roce 1646 Jiřím Ludvíkem. Dědici se stali potomci Michaela, kteří v osobě Adolfa byly v roce 1599 povýšení do hraběcího stavu a již používali rodové jméno Schwarzenberg. Prvním knížetem v rodě byl od roku 1670 Jan Adolf, dědic Hohenlandsbergu a vnuk zmíněného prvního hraběte Adolfa. Schwarzenbergové jako knížata užívali složitého znaku, ve kterém se vedle stříbrno-modrého polceného pole původního rodového erbu, uplatňovalo červené pole se stříbrnou věží, stojící na černém třívrší, které bylo znakem panství Schwarzenberg (= černý vrch, či hora), a po kterém se rod začal jmenovat.